Jdi na obsah Jdi na menu
 


Moje panička má takovou menší úchylku psát o mně všelijaké svoje školní slohové práce a podobné nesmysly. Vždyť jsem konec konců smysl jejího života, nebo ne?? Tady je bude uveřejňovat. Teda až se dohrabe k tomu probrat svoje staré zálohy a nějaké najít. Její profesorka češtiny už si z toho ťuká na čelo, tak abyste si pohli zaťukat i vy.

Jak jsem potkala sport

To on zato může. To on je toho příčinou, že já, ztělesnění antisportovce, dvakrát do týdne běhám. Běhám tam a zase zpátky, otáčím se, kličkuji jako zajíc a to vše kvůli němu. Kdo by to byl řekl, že takové malé nic dokáže obrátit život člověka naruby. Když jsme si ho přivezli domů, bylo to opravdu takové malé nic. Vešlo se mi do dlaní. Ale i malá nic rostou a z Mikiho, jak jsme našeho nového člena rodiny pojmenovali, je dnes dospělý pes. Je to pravý čistokrevný voříšek a za svůj původ se ani trochu nestydí. Své jméno i rodokmen nosí se ctí a s zakrouceným ocáskem hrdě vztyčeným. Je to aktivní, inteligentní a veselý společník do nepohody. Je možná až příliš aktivní pro člověka, ke kterému by se spíš hodil tlustý perský kocour aby se s ním válel u televize.

Marně jsem hledala něco, čím tohle hyperaktivní zvíře zabavit a pokud možno i trošku zklidnit. O míčcích po jedné své nehodě z dob ranného mládí, kdy mu jeden nepřiměřeně velký málem způsobil otřes mozku, nechce ani slyšet. A tak jsem se vlastně dostala k agiliti. Narazila jsem na něj vlastně náhodou při brouzdání internetem, ale okamžitě mi bylo jasné, že tohle je sport přesně pro našeho Myšáka.

A co se vlastně skrývá pod tím podivným názvem? Jistě všichni znáte klasický koňský parkur – na vyhrazeném prostoru jsou umístěny skokové překážky, které jezdec s koněm absolvuje v předem určeném pořadí. No a z toho kolem roku 1978 v Anglii vznikl pro psy sport zvaný agility. Jeden zdroj uvádí, že agility prý vzniklo jako zábava pro voříšky, co nemůžou chodit na výstavy, druhý ale tvrdí pravý opak - že agility se poprvé objevilo jako zpestření přestávky při světoznámé Cruftově výstavě. Dnes agility běhají voříšci i čistokrevní psi a spolu s nimi děti, mládež, dospělí, ale i důchodci, a to na celém světě. Agility se provozuje jako zábava pro široké masy pejskařů, ale také jako vrcholový sport, který má dokonce svoje mistrovství světa. 

Určité rozdíly mezi psím a koňským parkurem jsou, a to především ve velikosti překážek (ty psí jsou mnohem menší). Pejsci jsou však mnohem pohyblivější, takže kromě klasických skokových překážek mívají v parkuru zařazen i slalom, kladinu, šikmou stěnu, houpačku, skok daleký, proskokový kruh, pevný a látkový tunel. Dalším, poměrně podstatným rozdílem je to, že psovod na psovi nesedí jako jezdec na koni, ale běží vedle něj. Pes nemá vodítko ani obojek a psovod jej ovládá pouze slovními povely, vlastním pohybem a ukazováním. Vzájemný dotek psa a psovoda se hodnotí jako chyba. Psi se dělí podle velikosti do tří kategorií, small medium a large, a tomu jsou pochopitelně přizpůsobeny i výšky překážek a např. uhel šikmé stěny.

Průměrně inteligentní pes po pár návštěvách cvičiště pochopí, co po něm psovod vlastně chce a ze začátku děla pokroky velmi rychle. Snad jen pochopení slalomu vyžaduje trochu času. Kámen úrazu přichází ve chvíli, kdy už vlastně pes všechno umí a zbytek práce leží na bedrech pouze psovodovi. Pes i jeho pán totiž musí pracovat společně, jako tým, a musí být perfektně sehraní. Možná to zní snadně, ale snadné to není. Pes totiž reaguje na každý váš pohyb. Za většinu chyb nemůže pes, ale jeho psovod. Musíte si dávat pozor, kde máte ruce, kde máte nohy, kde je pes a kde překážka, kam máte běžet, jak rychle….. Tohle je totiž moje specialita. Nikdy nejsem tam, kde bych měla být.

A co na tom vlastně sejde? Myšákovi je to jedno. Běhá a skáče a při tom si radostně poštěkává. Nikdy jsem u nikoho neviděla tak čirou radost z pohybu, jakou má on. Taky se výrazně zklidnil. Doma až neuvěřitelně připomíná toho již zmíněného tlustého perského kocoura i když na cvičišti mi to pochopitelně nikdo nevěří. A doma mi zase nevěří, že po tom našem „gaučovém“ povaleči na cvičišti zůstává jenom žíznivá čára. A jak poslouchá. Člověk má takový hezký pocit, když mu pes kráčí vedle nohy jen tak bez vodítka a sedne si, když si sednout má. Jsem vlastně spokojená, za tu trochu potu a krve, kterou ze sebe na parkuru vydám se mi můj pes stonásobně odvděčí. A že z nás nebudou asi nikdy mistři světa a na výsledkové listině jsme jenom do počtu? Vždyť je to jedno. My s Mikim to bereme sportovně. Vždyť je to sport, je to hra. Kdybyste někdy dostali chuť si to taky zkusit, tak cvičíme každý čtvrtek od 17.00 na cvičišti ZKO Věkoše. Budeme se na vás spolu s Myšákem a spoustou jeho chlupatých přátel těšit.


„Milionový“ závod

Je 20. května 2007 19 hodin10 minut a já vám přináším horkou reportáž z agility závodů Lanžovský pohár. Je tak horká, že moje rozpálená záda, ramena, lýtka ani nos ještě nestačili ani vychladnout. Ano, počasí se opravdu vydařilo přesně, jak řekl pořadatel před pár (cca dvěmi) hodinami. Jestli si to samé myslel i jeho pes, který mu ležel u nohou s jazykem až na vestě, je druhá věc. Nejsem jediná, kdo si z víkendového pobytu v kempu poblíž Dvora Králové odnesl pokožku barvy ředkvičky. Na spáleném dekotu mojí trenérky by se dalo s přehledem usmažit pštrosí vejce. Stálý přísun vychlazených nanuků pro lidi a časté koupání (někdy ne příliš dobrovolné) pro psy byly absolutní nutností. I přes to si myslí, že si všichni závody užili. Počasí skvělé, konkurence obrovská, rozhodčí shovívavý, pes šťastný, to je u agility osvědčená rovnice.

            A že vůbec nevíte, o čem mluvím? Co je to vlastně to a-g-i-l-i-t-y? Jistě všichni znáte klasický koňský parkur – na vyhrazeném prostoru jsou umístěny skokové překážky, které jezdec s koněm absolvuje v předem určeném pořadí. No a z toho kolem roku 1978 v Anglii vznikl pro psy sport zvaný agility. Jeden zdroj uvádí, že agility prý vzniklo jako zábava pro voříšky, co nemůžou chodit na výstavy, druhý ale tvrdí pravý opak - že agility se poprvé objevilo jako zpestření přestávky při světoznámé Cruftově výstavě. Dnes agility běhají voříšci i čistokrevní psi a spolu s nimi děti, mládež, dospělí, ale i důchodci, a to na celém světě. Agility se provozuje jako zábava pro široké masy pejskařů, ale také jako vrcholový sport, který má dokonce svoje mistrovství světa. 

Určité rozdíly mezi psím a koňským parkurem jsou, a to především ve velikosti překážek (ty psí jsou mnohem menší). Pejsci jsou však mnohem pohyblivější, takže kromě klasických skokových překážek mívají v parkuru zařazen i slalom, kladinu, šikmou stěnu, houpačku, skok daleký, proskokový kruh, pevný a látkový tunel. Dalším, poměrně podstatným rozdílem je to, že psovod na psovi nesedí jako jezdec na koni, ale běží vedle něj. Pes nemá vodítko ani obojek a psovod jej ovládá pouze slovními povely, vlastním pohybem a ukazováním. Vzájemný dotek psa a psovoda se hodnotí jako chyba. Psi se dělí podle velikosti do tří kategorií, small medium a large, a tomu jsou pochopitelně přizpůsobeny i výšky překážek a např. uhel šikmé stěny.

Průměrně inteligentní pes po pár návštěvách cvičiště pochopí, co po něm psovod vlastně chce a ze začátku děla pokroky velmi rychle. Snad jen pochopení slalomu vyžaduje trochu času. Kámen úrazu přichází ve chvíli, kdy už vlastně pes všechno umí a zbytek práce leží na bedrech pouze psovodovi. Pes i jeho pán totiž musí pracovat společně, jako tým, a musí být perfektně sehraní. Možná to zní snadně, ale snadné to není. Pes totiž reaguje na každý váš pohyb. Za většinu chyb nemůže pes, ale jeho psovod. Musíte si dávat pozor, kde máte ruce, kde máte nohy, kde je pes a kde překážka, kam máte běžet, jak rychle….. Tohle je totiž moje specialita. Nikdy nejsem tam, kde bych měla být a svému psovi zkazím, co můžu.

Každý den se běželi tři běhy: jumping, zkoušky a open. V jumpingu nejsou zónové překážky a zkoušky slouží k postupu do vyšší úrovně, na jejímž vrcholu je licence A3 a účast na mistrovství světa. Ale pochybuji, že většině účastníků šlo zrovna o mistrovství světa. Hvězdou víkendu se stal starší pán s francouzským buldočkem, kteří celý parkur absolvovali lehkou vycházkovou chůzí a každý přeskok překážky, ke kterému se buldoček Boženka odhodlala, byl doprovázen hlasitým povzbuzováním přihlížejícím diváků. Největšího aplausu se pak dočkali, když se jim povedlo poslední „běh“ dokončit. V těsném závěsu za nimi v žebříčku popularity potom skončila jezevčice Maruška s podobně zvoleným tempem. Tu se pokoušela vést tak desetiletá holčička. Prostě si myslím, že v agility není o výsledcích, ale o času plnohodnotně stráveném se svým čtyřnohým přítelem. Vždyť co může být krásnější než, když se Vám pes „nahouskuje“ do spacáku, kterého si většinu zarezervuje pro svojí maličkost a ještě se o Vás opře takovým způsobem, že se celou noc nemůžete pohnout ani o milimetr? Když k tomu přidáte ještě noční mrazy…No prostě slast.

Běhalo se takřka celý den, od osmi do pěti. A není divu, vždyť se zúčastnilo přes 100 závodníků. Pevně věřím, že zvítězili jen ti nejlepší, i když na nás s medailí jaksi pozapomněli. Nebudu moc rozhlašovat, kolikátí jsme skončili my, to by mi musel zčervenat i ten zbytek kůže, který má ještě svou přirozenou barvu. A co na tom vlastně sejde? Myšákovi je to jedno. Běhá a skáče a při tom si radostně poštěkává. Nikdy jsem u nikoho neviděla tak čirou radost z pohybu, jakou má on.Budiž nám ale ke cti, že jsme všechny závody doběhli a žádný předem nevzdali. My s Mikim to totiž bereme sportovně. Vždyť je to sport, je to hra. Kdybyste dostali chuť vypravit se třeba už na další ročník, tak trénujeme každý čtvrtek od 17.00 na cvičišti ZKO Věkoše. Budeme se na vás spolu s Myšákem a spoustou jeho chlupatých přátel těšit.

 


 


 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

dekuju

(hakuka, 9. 5. 2009 19:00)

díky, no ja když se rozjedu, třeste se české lesy :-D
ale teď jsem napsala i pár slohovek, kde se ta chlupatá koule ani nevyskytuje, to je úspěch :-D

hustý!

(peta, 2. 5. 2009 22:13)

Je to hustý, ty más vazne uchylku na psani takovych kravin...je to dobre ale nechtelo se mi to cist =))